NAŠE PRVNÍ CESTA DO ŠPANĚLSKA LETADLEM

Rozhodli jsme se, že celý červen strávíme v Torrevieja, budeme se stravovat sami, jako, kdybychom tam žili, prostě zkusíme si žít měsíc po španělsky. Hledala jsem různé možnosti dopravy a nakonec jsme si vybrali letadlo a společnost Ryanair. Letenky byly levné, jedinou nevýhodou bylo, že jsme museli dodržet limity váhy zavazadel. Což se nám nepodařilo a i po všelijakém přemisťování věcí z kufru do kufru jsme stále měli jedno zavazadlo o půl kila těžší. Riskli jsme to a kupodivu, slečna nám zavazadla odbavila. Nastoupili jsme do letadla a marně jsem hledala na palubním lístku čísla míst k sezení. Až posléze mi došlo, že tam nic takového nemají a kdo přijde, tak si někam sedne.

Za 3 hodiny jsme byli v Alicante a čekali na autobus do Torrevieja. Pohodlně jsme se svezli za 6 euro a nakonec jsme si vzali taxíka, protože z autobusového stanoviště to bylo ještě cca 2 km.

Po měsíci krásné dovolené jsme se chystali na cestu zpět. Opět se společností Ryanair, jejichž cenám letenek se nedalo odolat. Na letiště nás měl odvézt brzy ráno kolega. Večer před odjezdem se přišli rozloučit přátelé. Bylo ještě poměrně brzo, tak jsme se rozhodli, že zajdem na pivo. Krásná letní noc, zahrádky na ulicích otevřené, v jedné z nich jsme usedli a zvedli se až nad ránem. To se tak někdy stává. A tak jsem to měla hezky naplánováno, že na letiště dorazíme 2 hodiny předem, abychom byli první, kteří si budou vybírat místa v letadle.

Na letiště jsme dorazili 20min před uzavřením odbavování zavazadel. Ještě tam byla fronta, na řadu jsme se dostali po deseti minutách a jaký to byl šok, když nám pracovnice. která nás odbavovala, řekla, že máme asi 4 kg nadváhu u jednoho kufru. Tak honem, rychle vedle, vybalit, přemístit, znovu zabalit a zpátky.2 kg nadváhy a ručičky už se blížily k rozhodující minutě. Tak znovu. Přebalit, vyhodit něco nebo zaplatit? Tak úprkem zaplatit a znovu zpět, stihli jsme to na poslední minutu. Jenže našim útrapám nebyl ještě konec.

Letadlo mělo odletět za 30 min. Rychle jsme hledali tabule, ukazující směr k nástupu do letadla. Rozčileni na nejvyšší míru jsme šli a místy utíkali 20min, až na samý konec letiště. Manžel, chudák, navíc táhl v každé ruce desetikilové zavazadlo. Byli jsme přesvědčeni, že odletová brána už je zavřená. Vůbec jsem si nedokázala představit, co budeme dělat.

Když jsme konečně našli Ryanair a odletovou bránu, stála tam ještě fronta. Ale proč! Nechtěli pustit do letadla maminku s dítětem, která měla palubní zavazadlo těžší než 10 kg a rozměry byly také o něco větší a nevešlo se do té jejich vzorové krabice. Před námi bylo ještě asi deset lidí a já jsem si také nebyla jista, zda naše zavazadla na palubu budou v požadované normě. Tak jsem vytáhla kameru, nějaké oblečení, všechno přehodila přes ruku, přehodila přes to plášť, protože tam bylo horko a tak jsme s manželem prošli. V letadle to vypadalo, že už pro nás ani nezůstalo místo, ale letušce se nějak podařilo nás usadit. Dokonce vedle sebe. Ale přes všechnu dobrou snahu, místo pro zavazadla nahoře už nebylo. Takže tak málo místa na sezení, příruční zavazadla pod sedadlo, buď se tam vejdou zavazadla nebo nohy, já s těma věcma přes ruku jsem se nemohla ani pohnout. Seděla jsem zkřivená jak paragraf. Naštěstí jen 2 a půl hodiny. Byli jsme u konce svých sil. Vzpamatovali jsme se trochu až v taxíku, který nás odvážel pryč od těch hrůz.

No, přežili jsme to. V podstatě, samozřejmě, jsme si to zavinili sami. S Ryanairem příště ano, ale 2 hodiny předem a s přesně zváženými a změřenými zavazadly. Jinak NEVER MORE !